Sestavený rozvrh.

17. září 2017 v 19:26 | Marvin |  Deníček
Sestavený rozvrh v jeho konečné verzi mi tu slavnostně připomíná, že mi začne škola. Brzo. Až moc brzo. Vstoupím do žačátku poloviny svého studia (té horší nutno dodat). Sám o sobě není rozvrh špatný, jen prostě pořád končím pozdě. A jet v deset večer přes celé Brno, a být doma v 11...v zimě a ve tmě? Jo asi se podělám strachy. Čím sem starší, tím víc se bojím.

Dala jsem si jeden předmět ze 4. semestru už teď. Abych to neměla tak jednoduché, přišlo mi, že mám nějak málo předmětů. No tak sem si přidala dopředu. Třeba se mi to bude hodit, až budu v letním semestru opakovat matiku, na které stojí můj budoucí šťastný život. Haha.


V práci mě čeká v říjnu kvartál a společně s brutálním začátkem školy, tak se mám opravdu na co těšit. Opatření v práci, která mi měla trochu ulevit podle mě nefungují. Nic se nedodrželo a vlastně žádná změna. Pořád si přijdu, že je všechno na mě a že nemám nárok ani si vzít volno. Protože kdybych si vzala volno, tak si ten čas stejně budu muset naddělat a to už tak si přijdu, že jsem v práci pořád. A zase tam pořád budu.

Měli jsme jet s přítelem na náš víkend. Víkend se zase odkládá...přitom jediný co chci je on. Po všech těch letech a celé mé minulosti, to byl vždycky on. Dala bych mu všechno, ale nemůžu. A přitom toho nechci zase tak moc na oplátku. Jen vedle něj usínat a probouzet se. To by mi stačil, fakt.
Někdy se bojím, že bych to ani neuměla. Udělat ho šťastným. Víte, musel by se za mě stydět. Já prakticky vzato neumím být přítelkyně. Bojím se, že budu jen koule na noze.

Jsem už poměrně zoufalá, co se lidského kontaktu týče. Ničí mě být tak sama jak jsem. Doma jsem trochu páté kolo u vozu. V práci raději pracuji, než abych se socializovala s kolegyněmi, které neumím vystát. A tak si někdy pokecám maximálně se šéfem nebo s řidičem autobusu když jedu v pátek z práce domů a stojíme v koloně.
Nemám už kamarádku. Ani jedu. Mám jen kamaráda se kterým si občas napíšem pár vět o tom, jak je toho na nás v práci i v životě moc. Ničí mě to, ale stejně se straním lidem. A nikdo neví, co se mi honí v hlavě. Ani já sama.

Nějak se pořád plácám. A přestávám se snažit...někdy je mi už uplně všechno jedno.
 

Die.Die.Die

20. srpna 2017 v 20:17 | Marvin |  Deníček
Byla jsem naivní. Dovolila jsem si myslet, že budu teď touhle dobou doma...po víkendu stráveném s přítelem. Měl to být náš víkend. Konečně jsem měla mít sex. Měla jsem ještě teď cítit jeho chuť a být příjemně unavená a nadoraz šťastná. A začít zkoušet být normální.

Týden a něco jsem studovala jak na to. Jak ho udělat šťastnýho. Spokojenýho. To jsem chtěla, udělat pro něj cokoliv a vše...Chěla jsem a byla jsem odhodlaná překovat všechno, moji nervozitu i obavy a strach a minulost nechat minulostí. Všechno jen pro něj a pro nás.

Nevyšlo to. Zase. A ten důvod je už nepodstatný. Prostě jsem v pátek v práci věřila a těšila se. A najednou jsem z práce jela domů, táhla všechny věci... místo abych jela za ním.

Měli jsme spolu strávit aspoň celou sobotu. Jako náplast. Chabou náplast, ale měla jsem ho mít celou sobotu pro sebe. V jeho náruči. S ním....mít alespoń jeden den s ním, po takové době, kdy jsme spolu nebyli.

Byli jsme spolu pár hodin a já byla rozbitá.

Jsem rozbitá.

Čtu všechny ty knížky a poslouchám písničky...a chybí mě láska. Já ho miluju a prostě ho potřebuju. Tak jak to mají normální lidi...nejsem silná. Jsem jen sama a snažím se z toho nezbláznit. A pak stejně skončím tak, že se přiopiju dvěma flaškama ovocnýho piva a brečím do polštáře dokud neusnu. Jako naproste blázen. A chci přitom jen zmizet, nebýt a necítit tu bolest, kterou ani řeka slz nevyplaví. Pořád tam ta bolest je.

On je moje jediná naděje. Nikdy v životě jsem nemilovala jinýho chlapa...a jsem v tomhle bolestně oddaná, věrná a naivní. A tak čekám na hepoyend. Na hepyend, kterýmu vlastně ani nevěřím. Spíš si tak maluju v mysli, že ho od sebe odeženu, protože on si zaslouží normální holku, se kterou bude štastnej...a já nejspíš umřu. Zabiju se.

Jsem nějak křehká a slabá na to čelit světu. Jsem naivní a svět mě semlel a i když se snažím bojovat, tak to stejně vzdávám. A to on je moje naděje a můj záchrannný bod.

Deja Vu

7. července 2017 v 17:20 | Marvin |  Deníček
Nevím, jak je to zase možné, ale opět tu jen sedím a čekám a snažím se nebrečet.
Sleduji z okna projíždějící auta. Sleduji, jestli mi nepřišla zpráva na facebooku.
S každým novým a přibližujícím se hrčením motoru zvedám zrak od obrazovky počítače, a vyhlížím s nadějí v očích, konkrétní automobil bmw v modré barvě, který patří Chybě č.2. Jenže vím, že nepřijede a nepřekvapí mě na poslední chvíli. Mohla bych z té naivity dospět, prosím?
Jsem tak naivní...tak že to ani neumím vyjádřit a sama pro sebe jsem k smíchu.
Měli jsme spolu strávit dnešní odpolede (zase spolu být aspon chvíli po několika měsících), ale už je po páté a od oběda jsem bez zpráv. Takže se neuvidíme. Já to vím, že to zase nevyšlo. Jen v sobě ještě chvilku chci živit naději, abych se nezhroutila v slzách.
Víte, je uplně jedno jaký důvod to má dneska, pokaždé je to něco. Více či méně relevantní, ale vždycky jsem to já, kdo čeká. Zasloužím si to?
 


Sobota začínající v půl čtvrté ráno

24. června 2017 v 6:34 | Marvin |  Deníček
Titulek článku na první pohled zní, že jsem vstávala brzo ráno, abych třeba jela na letiště a začala nějakou tu dovolenou. Kolem mě na autobusové stanici Grand Hotel Brno, kde staví dálkové autobusy, byla spousta lidí s kufrem, kteří jeli žít a užívat si životy. Já ovšem necestuji za dovolenou, to ne. Jedu do školy na zkoušku.

Jsem unavená...právě sedím v autobuse Regio Jet a zase jedu do školy. Na zkoušku, kterou určitě nenapíšu, protože jsem neměla čas se učit kvůli práci. Nepodceńuji se, jen vím, že nejsem připravená, tak jak bych měla. Obecně nemám čas žít, nemám čas si ani přečíst noviny, které mi stevardka v autobuse dala a které si stejně vždycky beru, ale ani je neotevřu.

Toto byl jediný sobotní termín, který učitel vypsal. A opravný termín zkoušky je ve čtvrtek a já si na něj nemůžu dovolit vzít dovolenou, ani nebudu mít čas se ještě do té doby něco naučit. Proto se teď jen modlím, aby mi bylo prodlouženo zkouškové...do září, prosím. Do té doby bych snad někde našla skripta nebo tu nesehnatelnou učebnici, abych se měla z čeho tu makroekonomii učit.

Pokud mi neschválí žádost nebo následně neukecám učitele, aby mi ještě vypsal termín, tak bych končila semestr se dvěma neúspěšnými předměty. Ano u matematiky jsem se ani nedostala ke zkoušce, portože jsem nenapsala ani zápočtový test. A opakovat dva předměty v letním semestru nedám. Protože nejhorší pro účetní je prvních sedm měsíců v roce. A pak ještě taky říjen.

Po zkoušce zase pojedu do práce. No a co že je sobota a já pracuji v kanceláři a ne někde ve fabrice na směny. Ve fabrice bych měla sice rozházený týden, ale mnohem víc volného času a i víc peněz. Můj plat mi přišel fajn, dokud jsem nedělala pořád přesčasy. A jestli jsou přesčasy důvodem mých studijních neúspěchů? Jo rozhodně jsou.

V práci je to náročné, hrozně náročné. Šéf se snažil vyjít mi vstříc, jen teď už prostě nemůže a potřebuje mě. Cítím, že musím a tak dneska i zítra jdu prostě do práce, jen už z toho nemám radost. Profesně prostě nerostu. A když jsem dřív cítila progres, tak teď jsem na mrtvém bodě. Protože není čas, šéf se mnou měl nějaké plány, ale přidat práci mi nemůže a odebrat mi nějaké povinnosti a delegovat je jinam taky nemá komu. Mám tolik práce, že nemám čas někdy přemýšlet do hloubky o tom, co dělám. Jen zpracuju doklady a nahážu je do počítače, automaticky a bezmyšlenkovitě.

Trávit čas v práci s kolegyněmi je další věc, která mi bere energii. Dneska a zítra tam budu naštěstí jen s šéfem, to budu mít krásný klid. Kdybych se ještě o víkendu musela trápit s kolegyní, tak už se opravdu schoulím do klubíčka večer v posteli a budu brečet, jako malé dítě. Paní, kterou tam máme na výpomoc (a která mi sice trochu pomůže, ale tunu práce přidělá), je sice docela fajn, jen nemá vlastní názor. Cokoliv řeknete, tak vám odkýve nebo slepě a souhlasně odpapouškuje s hllubokým přikovováním hlavy.

Kolegyně je případ sám o sobě a stačí tu jen napsat, že momentálně mě nejvíc štve její věčné sledování facebooku, když je hodně práce a její jednání s našimi klienty kdy pro ni žádný není dost dobrý a je na ně arogantní a hnusná a dost často jim lže jak nad jejich doklady tráví víkendy a přesčasy jen proto, aby si je převychovala. Podotýkám, že ty přesčasy tam trávím já. Ještě zmíním jak kecá do cenové politiky (a všech dalších věcí ,které podle ní děláme špatně) šéfovi.


Situaci v práci a škole jsem nastínila. A co doma?

Ani doma nemám klid. Nejvíce problémů mám se sestrou. Dokud měla před státnicema, tak byl klid, a pak já sama jsem měla radost, že to udělala. Přeju jí to, ne že ne. Ale její přístup, kdy si teď všude mění údaje, aby si k nim připojila titul mě nějak štve. Asi proto, že já prostě nejsem tak chytrá a všechno si musím vydřít a taky ji každý podporuje, ale na mě už se podpora nedostává, tak jako vždy...tituly ale nechme stranou.
Sestra čeká druhé dítě a potřebovala víc prostoru. Proto proběhlo stěhování, kdy se babička s dědečkem přestěhovali z jejich ložnice do obýváku. Ano je to tak, proto aby sestřiny děti měly prostor a pokoj, babička s dědčkem se opět stěhovatli. Ani nemůžu vyjádřit, jak je mi z toho špatně. To už není jen hotel, co doma má, to už si prostě ten dům bere jako by jí patřil (a asi i brzo bude). A ještě se tváří, že je ta všechno v pořádku a vůbec se za to nestydí. Je arogantní a sobecká a kromě sebe a své rodiny ji už vůbec nikdo nezajímá. Měla kecy i když jsem k po druhé v životě požádala, jestli by mě nemohla ráno odvést na autobsus. A kdo myslíte, že mě odvezl? Dědeček.... přitom ji vždycky na autobusy do školy vozil, ale dokud lidi slouží jí, tak je to v pořádku, pokud ona má udělat něco pro druhé, je to problém.

Možná je dobře, že mě čeká v práci kvartála budu tam zase od rána do večera, protože až budu podruhé teta, bude nesnesitelné doma být.

Hledám si byt v Brně...ale nájmy v Brně jsou dost drahé. Mohla bych si jej platit a uživit se,ale asi by mi nezbyla moc velká finanční rezerva a když se odstěhuju, to už sestře nic nezabrání....
Přítel se letos do Brna nevrátí. Prostě tam ještě bude a asi si i nechá prodloužit smlouvu, kterou má v práci do koce roku. A léto má nabité víkendovými akcemi s jejich šermířskou skupinou.Takže nejspíš nevymyslíme termín, kdy se vidět natož společná dovolená je naprosto nereálná. A stejně přece doufám, že mi prodlouží zouškové a budu se v létě učit na druhý pokus z makroekonomie.

Mám dovolenou přespříští týden. Teda dovolené jsou to tři dny a dva dny státní svátek, protože na mě nezbyl srpnový termín, kdy jsme si dovolenou plánovali v práci. V úterý jedem sestře na promoci...jinak nic v plánu nemám. Klidně bych mohla jít do práce dodělávat resty. Letos si ani nevyberu dovolenou a ani nemám chut, protože co je to za dovolenou, když si stejně musím všechno třeba na úkor přesčasů odpracovat.

Zhruba takhle teď "žiju". Jediným mým malým relaxem je sednout si jednou týdně v pátek na půl hodiny do parku a koukat na stromy a malý kousek přírody. A pak se zvednout jít na autobus, který mě odveze domů....

Vysněná

30. května 2017 v 21:03 | Marvin |  Proud myšlenek
Sedím tu na posteli.
Kolem mě je nepořádek.
Ve mě je taky nepořádek.

Učím se matematiku, ze které mám opravný zápočet. Nebaví mě to.
Ale nevzdávám to. Bojuju. Pořád. Denně do noci. A další den znova.

Proč?

Protože cesta vede přes zvládnutí matiky.

Nemusela bych být na VŠ. Nemusela bych se učit. Mohla bych žít teď hned a nečekat a těšit se, až na srpen, kdy budu mít nějaký volný čas jen pro sebe a svůj život.

Jen pracuji a učím se.

Ale já chci dodělat VŠ.
Být Bc, abych mohla dělat zkoušky daňového poradce.
Za 15 čistého, co vydělávám teď nebudu pracovat do konce života vezmu-li do úvahy všechny ty desítky hodin přesčas.
Chci být finančně nezávislá a moci si dovolit byt (a hypotéku).

A celá cesta k mému vysněnému bytu a chatě se zahradou a velké knihovně vede přes zvládnutí nejbližší překážky, kteroou je matematika.

Další články


Kam dál