Blíží se Vánoce. A konec.

17. listopadu 2018 v 19:12 | Marvin |  Deníček
Nic se nezměnilo. Nic. Já pomale umírám a vyhasínám. A to je tak asi vše. Snažím se soustředit na jiný věci a zapomenout, že i dýchat bolí a pak sem naštvaná, protože nedokážu pochopit, proč si nezasloužím alespoň něco z toho, co maj všichni ostatní. Víte jak, třeba někoho, kdo mě bude milovat. Nebo kluka, co mě bude chtít vzít na rande nebo na výlet nebo být se mnou. Kluka, co mě nechá, abych ho milovala. Co mě nechá, abych na něj byla hodná a starala se a pečovala.

Měli jsme se vidět dle našeho kompromisu jednou za dva týdny. Aspoň jednou za dva týdny. Vydrželo to přesně jedno pondělí. Nemám k tomu už ani slova ani energii, ta informace ke mě přišla a já jen řekla, že fajn a víc se nevyjadřovala. Měli jsme se vidět v pondělí, což se přesunulo na středu, která se zrušila. Bez náhrady. Takže jsme se viděli od srpna kdy se vrátil jednou.

Víte, sebevražda je něco, co se jeví, jako čím dál reálnější východisko. Až bude po všem. Tato možnost mi poskytuje na chvíli klid. Někdy ale uvažuju jen o psychologovi. A někdy se zas musím opít abych usla. Je přece spousta řešení.
Vlastně už nejsem štastná. Hodně hodně dlouho. A nedoufám. A neočekávám nic pozitivního. Jen umírám. A není to jedno? Všichni umíráme.

Moje budoucnost už umřela. A já to měla zabalit už dávno.

Ví, že je mi hrozně. Píšu mu, že je mi hrozně. A on mi nepíše. Prostě přestane. Nedá mi nikdy žádný důvod, kterej bych pochopila. Je to jako narážet do zdi. Vždycky se rozběhnu a najednou náraz. Tma. Bolest. Rozervaný vnitřnosti. Zpřelámaný žebra. A ležím na zemi někde u jeho nohou a on se na mě ani nepodívá. Nezvedne mě z té země. Nechá mě tam, dokud se nezvednu a zase se nerozběhnu. Takhle se to pořád opakuje.

Dneska jsem mu objednala dárek k narozeninám, které se blíží. Jenže stejně vím, že mě nenechá slavit s ním jeho narozeniny. Nenechá. Určitě se stejně neuvidíme. Nikdy mě nenechá. Ani moje narozeniny, ani jeho narozeniny ani Vánoce nebo Silvestr...prostě nic. Nechce si ani dávat vánoční dárky. Já mu vánoční dárky dávala. Kdysi. Ale nikdy jsem od něj nic nedostala. Ani na Vánoce, ani na narozeniny ani blbou kytku. Ani mi nevěnuje čas.

Já už nemám ani výmluvu, co říkat rodině, když se ptaj kdy za mnou přijede. A vidím jim v očích, jak jsem jim pro smích. Vidím, jak jsem směšná...jenže víte... on nechce ani sex. On po mě vlastně nic nechce. Píšeme si o práci a o tom co děláme. A někdy si posíláme fotky. A někdy jsme na sebe hodní. A víc nic. Má někdo nějaký vysvětlení, který bych pochopila? Jiný než to, že to nemá cenu?

Protože víte... když nevyjde tohle, už nikdy nebude jinej vztah. Nebude nic. Zabiju se. Já nejsem puberťačka, co oplakává první lásku. Já jsem dospělá žena, která si už prošla spoustou hrůzy. Co bojovala a bojovala a neustále bojuje. Mě toho život moc nedal. Nic moc pěknýho. Zlomil mě a zničil. A jestli ani tahle poslední možnost, které jsem dala všechno a dýchala bych pro něj, zklame, tak mám právo na to zbavit se bolesti.
 

Jak se mi neulevilo.

17. září 2018 v 20:03 | Marvin |  Proud myšlenek
V 19:15 odjel. A já se fakt necejtim líp.
Je mi hrozně.
Vyjednala jsem si pravidelné pondělí jednou za dva týdny.
Dneska bylo to první.
Tak jak se cítím?
Dostala jsem 5 pus. O 4 jsem si musela říct.
Rty na rty. Žádnej jazyk.
Tulila jsem se do náruče, která mě neobjala.
A místo mazlení se díval na seriál.
Ani jednou si mě nepřitáhl.
Ani mě neošahával.
A kdybych se já nedotýkala jeho on mě taky ne.
Klidně bysme mohli celé odpoledne jen tak ležet vedle sebe.
Alespoň jedna pozitivní věc je, že se mu líbí Gilmorova děvčata. Aspoň něco.
Chce se mi brečet bez něj. Chce se mi brečet i s ním.
Fakt nikdy se nebudem líbat a na sex bych měla zapomenout.
Ty malá naivní holko. Co si to namlouváš?
Odbyli jsme si pondělí a odbydem si další.
A já budu stejně zničená bez něj, tak jako s ním.
Měla bych si přiznat konec.
Měla jsem si přiznat konec.
Měla jsem tolik možností to skončit.
Tím to, myslím život.

První dny začátku konce.

16. září 2018 v 10:00 | Marvin |  Deníček
Tak jsme tam. Jak sem se vždycky bála, že nebudu mít sílu pokračovat a skončím to, tak to se ukázalo jako blbost. Ten, kdo neví, jestli dál pokračovat nejsem já. Nejsem to já, kdo má problém, protože není dost dobrej. Nejsem to ani já, kdo teď má o čem přemýšlet. A nejsem to ani já, kdo může něco ovlivnit.

Mám zatím-ještě-přítele-lomeno-pojď-si-teď-jen-psát.

DEN PRVNÍ
Vůbec sem nerozumněla, co po mě chce. O co jde. Co tím myslí. Je to absurdní a abstraktní. Ujištění, které jsem dostala je, že ho uvidím aspoň ještě jednou v životě, kdyby se se mnou osobně rozešel. Po devíti letech, bych alespoň nedostala kopačky písemně. Je to kádr. Ujištění dvě je, že nikdy neuvažoval o jiné holce, než mě. Třetí jistotou je, že nakonci tohoto všeho čemu se říká život, je stejně smrt. A všechno před tím jen vyplňuje čas, než všichni umřeme.

DEN DRUHÝ
Dnešek sem přešila jen a pouze díky wellness. Jinak by ten poukaz propadl. A já ho šetřila pro nás, že půjdem do sauny a zaplavem si a bude to pěkný den. A tak sem vzala ségru. Protože nebyl kdo jinej. Protože vlastně zrovna nemám přítele, na kterýho bych netlačila tím, že ho chci po roce vidět. No tak sem jela se ségrou a v bublinkách slaný vířivky se chtěla utopit. Pravidlo nepsat si nejde. A psát si mi způsobuje pláč o objemu slaných slz, kterými by se klidně zaplnila další vířivka. Všechno je super. Až na život. Večer sem gůglila psychologa, antidepresiva a způsoby sebevražy. A připojila se na chat, kde se to hemžilo chlapama se kterýma bych v životě nikam nešla.

Pozřené živiny: 2 ks pečivo, 3x drink, 1x burger s hranolky (později vyzvráceno), počet šálků kávy: who cares? 100 million cups a 5 kusů ibalginu ke zdrogování a usnutí

DEN TŘETÍ
Jako skvělou taktikou pro tenhle den se ukázalo psaní bakalářky. Se sluchátkama v uších, muzice na maximu a po třetím kafi a rohlíku ke snídani jsem byla schopná dostat se do takového stavu bdělosti, abych otevřela word a hledala inteligentní slova pro svou práci. S opuchlýma očina a natelkým obličejem. Se zíráním do monitoru a odhlášením se z facebooku (po několika letech, protože sem se nikdy neodhlašovala) a zjištěním, že když se odhlásíte z facebooku, ale necháte si úvodní stranu, tak se vám stejně zobrazují upozornění. Zajímavý. Měla jsem jedno upozornění na přidaný příspěvěk. Počet dalších upozornění (nebo zpráv) byl dopoledne 0. Tak jsem si aspoň změnila úvodní fotku, přidala fotku na instagram a naprosto tak vyplnila potřebu své sociální interakce. Počet zpráv od zatím-ještě-přítele-lomeno-pojď-si-teď-jen-psát odpoledne byl 1. Počet zpráv od zatím-ještě-přítele-lomeno-pojď-si-teď-jen-psát na které jsem odepsala byl 0. Jen ať si zvykám na prázdno, které mě brzo čeká. Nechci se kamarádit a jen si psát. Nikdy sem to nechtěla a nikdy se to už nestane. A večer jse usnula vyčerpání a brekem i bez prášků.

Pozřené živiny: turecká káva s mlékem 6x největší hrnek, rohlík 1x, krajíc chleba 1x
.
.
.
.
A čtvrtý den jsme to hodili za hlavu a jsme tam kde jsme byli. Asi spolu. Fakt. A máme se vidět. V pondělí. A Každé druhé pondělí. Protože jsem myslela, že to bude dobrej nápad najít pravidelný termíny, kdy budem spolu. Termíny se kterýma budeme počítat. Nechala jsem ho, aby si vybral den, kterej mu bude vyhovovat. Takže máme plán se vidět každé druhé pondělí. Což je pěkně mizernej den, ale děláme přece kompromisy, že.

Prostě jsme oba těžce dysfunkčí. Myslela jsem, že to budu já, kdo bude mít problém. Protože nebudu umět všechny ty vztahový věci, který jsem nikdy nezažila. Teď je jasný, že nejsem sama, kdo asi není expert na vztahy. Ani jeden z nás neumíme mít vztah. Ani na vteřinu jsem nepočítala s tím, že budu muset řešit i dysfunkci ve vztahu z jeho strany. A i když sme se ještě nerozešli, tak spíš než ke štastnému konci jsme blíž k totálnímu výbuchu. A já možná nebudu mít sexuální život ani do 30. Tak po mě ksakru nikdo nechtějte děti a svatbu a hypotéku (což sem nikdy nechtěla).

Poslední volný soboty, než začne zase škola, trávím žehlením trenek chlapa, co není můj a sledováním Gilmorových děvčat. Chtěla bych teď být doma. Mít domov se svým chlapem. On by sledoval televizi nebo hrál na počítači nebo vařil a já bych žehlila, měla kafe a byla šťastná. Přišel by za mnou, objal mě kolem pasu a políbil na krk. Netrávila bych sobotu staráním se o cizí domácnost a dům. Je mi 25. Neměla jsem sex. Neměla jsem vlastně reálnej vztah. Tak nějak jsem prošvihla posledních 10 let žít. A když si tohle všechno představuju, dokážu si to představit jen s ním. A zároveň vím, že to nikdy nebudu mít. Víte příští rok se odstěhuju, po státnicích. Budu nebo nebudu porkačovat v dalším studiu a budu nebo nebudu ve svém stávajícím zaměstnání. Nevím to sto procentně. Ale co vím je to, že nebudu bydlet s ním. Ani příští rok a asi ani ten další a nejspíš nikdy.

Budu sama. Bojím se, že budu sama po zbytek života. Vždycky jsem byla sama, ale věřila sem, že se to zlepší. Ale nezlepšil a nezlepší. Děsí mě, že se nemám už o co snažit, protože bych klidně nemusela studovat a mohla být v zaměstnání, který je docela dobře placený na to, abych se uživila. Jenže školou vyplňuju to prázdno,, který mě obklopuje. Bez školy bych jen přijela z práce dom a uklízela. Celej víkend bych se plácala od ničeho k ničemu a takhle vím, že něco musím. Že se musím učit a vždycky je co se učit. Když mi bylo v těžkých životních situacích špatně, tak jsem se prostě učila. A dělám to i teď. Co bude ale po škole? Další škola? A pak další? Jednou přijde čas, kdy přestanu studovat, možná to bude za rok možná za další tři nebo pět. Ale všechno to jednou skončí.


 


Poločas rozpadu.

3. září 2018 v 12:47 | Marvin |  Proud myšlenek
Prosila sem.
Aby přijel.
Aby nechodil pryč. A reagoval.
Věděl, že je mi mizerně.
A stejně odešel.
Věděl, že za tím monitorem brečím.
A byla jsem mu jedno. Nezajímal se.

Protože mu stačí fotky a psát si.
A vlastně neví, jestli se budeme vídat.
I když je zpátky v Brně a mě má 20 minut cesty autem.

Jsme někde tam, kde minule.
Stejný důvody.
Jen je to o pár let pozdějc.
A já jsem uplně stejně blbá.

Až se rozpadne tady ten prapodivný vztah, tak budu sama.
Nadosmrti.
Což může vlastně přijít brzo.

Miluju, ale nejsem šťastná.

2. září 2018 v 15:05 | Marvin |  Deníček
Už měsíc měl být můj život v pořádku. Ale zatím jsem svého přítele ani neviděla. Vrátil se do Brna, začal pracovat v nové práci a tím okamžikem jsme měli začít nový a normální vztah. Hlavně normální. Měl skončit ten platonický vztah na dálku, ve kterém jsem tolik let trpěla. Byla sama. Usínala jsem desítky nocí s brekem. Omlouvala nás. Bojovala. Měli jsme být spolu. Ale ne...ani jeden blbej večer. Neprojevil snahu mě vidět ani na blbých 5 minut na jednu malou spontání pusu a obejmutí.

A málem jsme se (zase) rozešli. Přiměla jsem ho přijet... slíbil, že přijede a já jsem se těšila. Víte co... uklidila sem si pokoj. Nadšeně to řekla doma. Umyla si vlasy a udělala manikúru. A druhej den ráno dřív vstala abych se pro něj hezky nalíčila, protože to má rád.... A on to zrušil. Prostě to zrušil. Ani mu nepřišlo blbý to zrušit. Byla jsem smutná a zničená a bolelo to. A neměl odpověď na mou otázku, proč se ksakru nesnaží. A ten večer byl hroznej...a další den po cestě do práce jsem reálně myslela na to jaký by to bez něj bylo. Že nejde zahodit ty roky aniž bysme zkusili být spolu. Že nejde se rozejít, protože přece konečně je v Brně a má být se mnou. A nejvíc mě bolelo, že on o tom rozchodu uvažoval. Vždycky jsem si myslela, že to nezvládnu já.

A já to fakt nezvládám. Pořád se ho ptám, kdy přijede. Kdy se sejdem. A odpověď nedostávám. Ne takovou jakou bych chtěla. Dostávám jen nekonkrétní a mhlavé odpovědi, že se uvidí.

Je to unavující. Být sama. Každej večer. Den za dnem. A předstírat, že sama nejsem. A omlouvat ho, když se mě někdo ptá, proč zase nepřijel. Proč nepřijel ani na moje narozeniny. Když byl tam aspoň jsem nemusela vyvětlovat proč nepřijel. Byl tam a byl daleko a nemohl. Jenže teď je v Brně. A to je poměrně těžší hledat výmluvu. Zatím jsem říkala, že se sotva přestěhoval. Jenže to na dlouho nevydrží.

Po většinu času, co je zpátky ani nevím, co dělá. Ale třeba 4 dny se mi ani neozve nebo tak. Ani nevím, kdy jsme se viděli naposled. Bylo to vůbec letos? A dneska taky ani zpráva. Nic.

Jak dlouho to takhle může jít dál? Můj život...

A přitom bych mu dala cokoliv. Nabídla sem mu vše. Ale nic z toho nezabralo. Skoro 8 let a 9 měsíců...

Zjistila jsem, že jsme se naposled viděli loni v říjnu. A od té doby to prostě jen nikdy nevyšlo. Protože se to rušilo a přesunovalo a zase rušilo. Bez důvodů i s důvody. Ale ne kvůli mě.

Dneska se ani nemáme o čem bavit. A tak se nebavíme. Nevidíme se. Nemáme si dneska o čem psát. Nikoho nás nic nenapadá. A tak poslouchám písničky a píšu tenhle článek i když tvrdím, že píšu bakalářku. Mám kafe a je mi zima a smutno. A nemám nikoho s kým bych si mohla popovídat o tom, jak je vlastně všechno špatně. O tom, jak sem asi milimetr od toho se uplně zhroutit. Dost často brečím a málo se směju. A není den, kdy bych nemyslela na sebevraždu. Tíží mě život. Tíží mě práce. Tíží mě škola. Tíží mě vztah (který nemám). A to, že jsem pořád sama. Že se budu muset přestěhovat, i když nemám peníze na to sama bydlet v pronájmu v Brně. Že jsem chtěla studovat, ale teď nemám motivaci ani žít. Mohla bych se na všechno vykašlat, kde pracuji teď nemusím mít školu ani umět jazyky a do konce života bych se nemusela o ni snažit.

Přitom jsem kdysi něco chtěla. Asi.

Další články


Kam dál